Soubor písní a tanců Dyleň Karlovy Vary

Oficiální stránky archívní složky souboru.

Počet přístupů

TOPlist

Statistika

Z diskuze...

Kalendář

Anketa

Co byste chtěli přidat?

Více článků (2468)
 

Středa 5.11.2008 -1.část výpravy

    

 JEDEN Z NEJDELŠÍCH DNÍ

Noc jsme ve stresu z odletu strávili na hotelu ve Frankfurtu, spánek byl několikrát přerušen a budíček přišel ve 4:30, následovala mikrosnídaně v podobě jednoho croissantu a kafe. V pět hodin odjíždíme na letiště autobusem, po vyhlídkové jízdě po letišti nalézáme náš terminál. Opětovné a všem již známé odbavení s vyřešením zasedacího pořádku v jednotlivých letech proběhlo vskutku rychle, jen Peťa Holub měl trošku problémy, ale s tím se, myslím, počítalo. V půl osmé konečně sedíme v letadle (do Paříže) netušíce, že bude následovat třicetiminutové rolovaní po frankfurtském letišti. O hodinu později přistáváme v propršené Paříží, kterou si naštěstí příliš neužíváme a přesedáme do o poznání většího letadla, které vzápětí startuje. Let trvá přibližně 13 hodin a za zmínku stojí snad jen zjištění, že jsou zde i další Češi, které poznáváme tak, že nejsme jediní, kteří nosí ty srandovní ponožky. Vtipná byla i odpověď od stewarda asi po 10 hodinách letu, kterého jsme se dotázali: „Co že je to pod námi za město?“, odpověď byla vskutku nečekaná, a to: „Nějaké v USA“.

Po příletu procházíme imigrační kontrolou, bereme si zavazadla, která kupodivu opravdu dorazila až na místo určení. Čekáme a hledáme někoho s cedulkou „DYLEŇ“ (bereme i jakékoliv zkomolení tohoto slova). Marně! Nikde nikdo, zapínáme mobilní telefony a odepisujeme o bezproblémovém jen o den zpožděném letu.

Dle informací od vedení (toho času ještě v Paříži) jsou v Mexiku už i naše rekvizity, takže se společně s Bjetkou vydáváme vstříc ohromnému letišti a hledáme. Zbylí členové skupiny setrvávají na místě, občas obhlédnou cedulky jestli nějaká nepřibyla, posléze většina z nich usíná na kufrech. Po menším maratónu mezi informačními centry se dovídáme, že naše zavazadlo bylo opravdu spatřeno, dokonce ho jeden zaměstnanec držel ve svých rukách, leč momentálně nikde není. To vše již probíhá na druhém terminálu, kde právě přistála naše druhá skupina a my se s ní chceme spojit. To se nám také daří, takže alespoň to máme z krku. Ještě nám stále chybí náš průvodce, o kterém víme jediné, a to jeho křesní jméno. Tedy nenapadne nás nic lepšího než vykřikovat „Eduardo“ na celý terminál. Při posledním výkřiku v chodbě terminálu, někde mezi WC a pizzerií, který byl již výkřikem z posledních sil, se vedle mne staví malý Mexičan, klepe mi na rameno a anglicky se zeptá: „Dyleň? From Czech Republic?“ Odpovídám „Yes“ a tak máme menší důvod k radosti a další krůček k úspěšnému přesunu souboru z Čech do Mexika.

Chybí nám jen poslední věc, a tou je nejvíce početná skupina, mimochodem i s vedením, která přistála v Mexico City cca 6 hodin po první skupině, jejíž jsem byl členem. Ta vychází po několika desítkách minut z imigrační kontroly a s udivením nás všech, Pepa nese i zavazadlo s rekvizitami. Já a Bjetka prohazujeme první ostřejší slova o zdejších poměrech a pomalu povadáme na kufrech. Po předčůrání všech přítomných dívek a řady chlapců nasedáme do typického mexického autobusu, který jsme následně překřtili na „Raketa“, směr Tlaxcala – město, které se má stát na následujících 22 dní naším novým domovem. V autobuse se dovídáme změny v ubytování a fakt, že prakticky celý program je jinak, hlavně z toho důvodu, „že jsme přiletěli o den déle“. Tuto frázi uslyšíme za následující dny ještě mnohokrát.

Po příjezdu do Tlaxcaly se již každý vidí v posteli. Snad jen rodina Kubátova projevuje svůj nesouhlas s navrženým ubytováním, ale nakonec se dohodneme, že vše upřesníme ráno. Ono ráno je zde relativní pojem, protože je cca 3:30 zdejšího času, což po převodu na čas středoevropský je 10:30. Tedy po cca 31 hodinách cesty uleháme v postelích, někdy i po třech, s pocitem, že jsme konečně v Mexiku, a že zítra konečně zjistíme jak alespoň částečně vypadá.

Hlášky:

Nejvíce komentovanou situací se s největší pravděpodobností stala úspěšná návštěva velké toalety na WC v blízkosti Gate D36 na Frankfurtském letišti

  • Péťa Holub ml.: „To je první věc, která se mi dneska povedla.“

  • Láďa Husák: „To je konečně ten správný zvuk.“

Neustálé problémy s dvojím jménem ‘Petr Holub‘ v naší výpravě přinesly také své ovoce do této sekce – vedení a Martin Souček nám vždycky připomínali, že máme hlídat šest lidí ve skupině, tak jsem hlídal……

  • Honza Boháč: „Je hezké to cestování v menších skupinkách po šesti, hned to jde rychleji!“ (ano naše skupina původně čítala šest členů, ale byl k nám přidán ještě Péťa Holub, který měl problémy se svým jménem a to jsem nějak nedopočítal, takže z toho Péťa byl ještě více špatný – tímto se ještě jednou omlouvám)

K poslední vtipné situaci, seznámení s dalšími Čechy v letadle, došlo během dlouhého letu

Péťa Holub ml. v rozhovoru s Bjetkou Lupíškovou: „No vidíš, také mají ty srandovní ponožky!“ Dvojice Čechů se zmohla jen na typické: „No a?“ :-D                      

Honza Boháč