Soubor písní a tanců Dyleň Karlovy Vary

Oficiální stránky archívní složky souboru.

Počet přístupů

TOPlist

Statistika

Z diskuze...

Kalendář

Anketa

Co byste chtěli přidat?

Více článků (2468)
 

Úterý 4.11.2008

    Od výjezdu jenom nuda. Cesta autobusem do Spessartu. Zbývá nám 70km a jsou 4 hodiny ráno. Tak čekáme do 6,00 na ranní špičku. Přesto na letiště ve Frankfurtu  přijíždíme hladce. Utíkáme s kufry (i s těmi co mají Martin a Honza za zadními sedadly) tak rychle, že jsme ani to kafe Vencovi nezaplatili. Kdyby věděl, kolikrát na něj budeme v příštích dnech vzpomínat, jistě by nám dal ještě jedno zdarma na cestu.

   Na letišti zase nuda, jen 2x Petr Holub je malou komplikací. A to prý babičce všichni říkali, že je nesmysl, aby se syn jmenoval po tátovi. (Ještě že se mnou nemohou jet moji rodiče... ale k tomu se dnes ještě vrátíme).

   Projdeme odbavením. Nejtěžší kufr má Bára, ale společně se jí do limitu 60kg vejdou. (Kde bere tu sílu.) Lilka se vrhla za svým zavazadlem, aby přidělala další identifikační cedulku (netuší, jak dlouhá cesta dnes naše zavazadla čeká), čímž pro dnešní den vyřadila odbavovací pás z provozu. Následovala malá italská scéna à la Nepejchal family, kterou ukončilo až skromné konstatování Verči: "To jsem ráda, že necestuji s rodiči." Projdeme bránou. Někomu zvoní knoflíky, někomu podrážky a někteří již nemají co sundat a prostě zvoní.

   Usadíme se před vchod D21 a zase nuda. Před 10,00 nás opouští pěkná černoška z vedlejšího sedadla. Zřejmě jí voníme ještě méně než ona nám. Za chvíli se máme dozvědět, že jsou i závažnější důvody než feromony, pro které ostatní cestující opouštějí bránu D21.

   10.00 Konec nudy. Pracovnice KLM nás informuje, že letadlo z Amsterodamu, kterým máme letět   do Amsterodamu ještě nepřiletělo a že tedy spoj do Mexika již nestíháme. Je to jednoduché:"Vraťte se k odbavení a nechte si rezervovat jiný let do Mexika. V 10.30 stojí u přepážky všichni, kteří se s námi odbavili a ještě pár dalších a fronta se nehýbe.

    Aktivní malá paní v červené uniformě se nás s úsměvem vyptá na náš problém, chvíli jedná u přepážky a pak se poklusem vzdálí, abychom ji již nikdy nespatřili.

   v 11.15 je situace stabilní. Možná se fronta zkrátila o 2 lidi.

   v 11.30 - Lucku to tu už nebaví, Verču to taky nebaví a Lilka musí být  27. v práci. No to zatím stíhá. Odtud to má do práce jen 5 hodin.

   13.00 - teoreticky jsme na přistání v Amsterodamu, prakticky přistupujeme k přepážce. Informace chytám z třetí řady a jsou typu "Imposible", "Grupo 2-3 poeple" a "Tuday ...určitě ne". No nazdar, to bylo strachu, že poletíme na dvě party.

   Výsledek je kompromisem: Dnes určitě ne, ale zítra ve třech skupinách ráno, dopoledne a odpoledne, přes Paříž do Mexika. První odlétají z Frankfurtu 7.30, poslední budou v Mexiku ve 21.30 Mexického času (- 7 hodin, čili vlastně až ve čtvrtek ráno středoevropského času.).

   A teď již jen dietu pro Lucku a zavazadla pro všechny. Zavazadla se cestou od příjmu k výdeji na Frankfurtském letišti ani nepoškodila, ale ztratil se bágl s klacky pro dřevaře.

   Takže ve 13.30 jsme stále na stejném místě, zatím v pohodě a ve zdraví, ale již bez klacků.

   Kde ale budeme dneska spát ? (Neměli jsme toho Vencu ještě pouštět.) Pán u přepážky už se chová jako starý  známý, ale stále častěji pokukuje po hodinkách, kdy již bude moci předat naši skupinu odpolední směně.

   Nocleh je zajištěn v hotelu KLM. Doprava taxíkem, ze kterého se naštěstí vyklubal autobus.I tak se ale musel řidič změnit v bagážnika, aby se do autobusu kromě naší skupiny vešlo i několik skromných Japonců. Jen ta černoška se již neobjevila. Asi to byly přece jen feromony.

  Samotné ubytování je super a začíná pozváním na oběd, přestože je už 16.00 hodin. (Jak málo v té době ještě víme o světě kam jedeme.) Než spořádáme švédské stoly hojnosti, jsme dotázáni, kdy chceme večeři. Do 20.00 snad stihneme trochu vytrávit.

   Před večeří ještě stíháme procházku mezi dálnicí a plotem letiště, jedno pivo v místním baru a již nás čeká další kolo  dobrého jídla. I když jsem předem vyloučil všechnu hlušinu (chleba, těstoviny, rýže apod.), stejně se do mně nevejdou ani vzorky od všech dobrot.

  Mezi tím se podařilo Luborovi s Luckou rozluštit záhadu volání do Mexika.  Operátor jasně každému volajícímu španělsky sděluje, že má za volané číslo připojit ještě "1". Řekl by to i anglicky, ale to mu předchozí volající neumožnili - zavěsili. Takže se za 500,- Kč konečně Mexičané dozvídají, že zítřejší vystoupení nebude a pozítří nás budou celý den lovit po letišti. S myšlenkou, "Jestlipak bude v Paříži také tak hezký hotel", jdeme spát.

 

P.S. Podle Evy jsem při "zmatku" na letišti křičel že jsou to "maňány". Ať to byl kdokoli, v tu chvíli skutečně netušil jak daleko mimo mísu se nachází. A to tam ještě skoro všichni uměli alespoň německy. 

                                                                                                      Jarda Kubát